To bylo, když jsme s Manducou jako jediní mohli jít ven

Pozor na padělky

Již od března tohoto roku probíhá v domě, kde bydlíme rekonstrukce elektroinstalace. Do oprav jsou zahrnuty všechny byty našeho dvanáctipatrového paneláku včetně chodeb, výtahů atd. Nebudu popisovat, jak příšerné je naše bydlení v těchto takřka šesti měsících, snad si to dovedete aspoň trošku představit. Jen pro přiblížení - vrtání, prach, špína, hluk,
vrtání, bouchání, vrtání a zase vrtání, o všudypřítomném nepořádku a hlučných dělnících nemluvě. Mimo to všechno přináší tyto opravy ještě další úskalí. A sice neustálé neplánované a neohlášené výpadky elektrického proudu.

A tady už se ostáváme k zázraku jménem Manduca. Bydlíme ve čtvrtém patře a se svými padesáti kily se prostě z domu se synem v kočárku nedostanu. Stejně tak desítky dalších rodin, které mají tu smůlu, že si k bydlení vybraly tak pitomý dům. Občas nějakou maminku samozřejmě potkám, jak vláčí vztekající se dítko, kočárek, a ještě nákup - po schodech. Nejsem zlomyslná, ani trošičku, ale v tu chvíli, když procházím kolem se svým spícím synem klidně oddechujícím na mém trupu, pokývám si sama pro sebe hlavou, jak dobře jsme udělali, když jsme Manducu pořídili. A ještě, díky svým volným rukám, můžu pomoct obtěžkané a nošením nepolíbené matce s nákupem do schodů…

 

Tereza Jaroš Bursová