Bylo jaro, všechno kvetlo. Slunce hřálo, vlastně peklo.

V klídečku jsme snídali, táta zrazu zavelí:

„Hybaj, vstávat, rodino, vyrazíme do ZOO!

Mámo, zabal plenky, deku, nezapomeň na Manducu.

Kočárek už nefrčí, synek náš v něm jen brečí.“

Sbalili jsme a hned jeli, v Zoo bylo pozdvižení.

Zkrátka hlava na hlavě, tak jsme šli vstříc zábavě.

Táta synka v Manduce měl, aby chlapík pěkně viděl.

Mohl dělat uuaa, až uvidí opičáka.

Pěkně jsme se procházeli, nikoho jsme nepřejeli.

Najednou se spustil poprask, hlouček dětí obklíčil nás.

Prcek na nás ukazuje, že to přece klokánek je.

„Na břiše má veliký vak, a v něm bude malý poklad.“

Děcka kolem kroužili, „klokaně“ si hladili.

Tatínkovi klokanovi, svačinu svou nabízeli.

To Vám byla legrace, byli jsme jak atrakce!

Ještě teď se zasmějeme, když si na to vzpomeneme.

Až zas příště vyrazíme, ještě ocas pořídíme!

Fotku táty nemáme, jen malého klokaně.

To bylo tak znaveno, že celý den bucalo.

Příběh nám zaslala Kristýna Loučková