Byla jsem maminkou sotva dvouletého klučiny a měsíční holčičky. Manducu jsem již měla doma připravenou, ale stále čekala na svou premiéru. Syn v té době špatně spal, a tak jsem sbalila děti a vyrazila s nimi do zoo. Když jsme se navečer vraceli domů, za branou zoo se na mě syn pověsil, a než jsem ho zvedla do náručí, usnul. Na takovou situaci jsem nebyla připravená. Měli jsme pouze hluboký kočár a před námi sice jen dvoukilometrová, zato náročná, cesta. Tatínek s autem byl jako naschvál pracovně mimo město a nikdo jiný by nám bez autosedaček nepomohl. Nezbylo, než syna střídavě přehazovat z jedné ruky na druhou, tlačit kočár do kopce a přesvědčovat sama sebe, že navzdory nedávnému porodu jsem fyzicky tak zdatná, že tu cestu zvládnu.

Když se po pár dnech svaly na rukou zotavily a já se zase mohla hýbat, okamžitě jsem Manducu připevnila do košíku kočárku, aby byla pro jistotu po ruce. Za tři dny se situace nečekaně opakovala. Tentokrát jsem si už nemusela zoufat a před udivenými zraky kolemjdoucích syna připásala na záda a pohodlně došla až domů. Jako máma dvou malých dětí jsem si doma nad postýlkami svých spících dětí uvědomila, jak velkou službu mi ten kus látky prokázal.

Příběh nám poslala Petra Klímová.